Belgické království, které se revolucí v roce 1830 osamostatnilo od Království spojeného Nizozemí, patřilo v průběhu své poměrně nedlouhé existence vždy k těm menším evropským státům, které byly nuceny zabezpečovat svá území proti útočným ambicím svých velkých a mocných sousedů systémem stálého opevnění. Po porušení belgické neutrality Německem v roce 1914 však zcela zklamaly Brialmontovy fortové pevnosti Lutych, Namur a Antverpy. V roce 1931 přijala belgická vláda novou koncepci obrany země, v níž opět hrálo stálé opevnění významnou úlohu. Ve 30. letech se tak Belgické království zařadilo mezi ty evropské země (Československo, Finsko, Francie, Německo, Polsko, Řecko a další), které se rozhodly posílit své obranné možnosti výstavbou moderních pevnostních staveb jak na ohrožených hranicích, tak i v hloubi území. V tomto období vznikly mimo jiné v severozápadní Belgii čtyři moderní dělostřelecké tvrze, které tvořily hlavní linii obrany na nejkratší přístupové cestě z Německa k Bruselu. Právě historie výstavby a bojového vystoupení těchto čtyř tvrzí tvoří těžiště této studie, která chce vůbec poprvé v české odborné literatuře toto téma přiblížit našemu čtenáři. Věříme, že jej zaujme - již například jen proto, že v roce 1938 stál proti československému opevnění tentýž nepřítel.