Úvod

„V Československu jsem byl poprvé, ale to, co jsem viděl, mě přesvědčilo, že tenhle národ ví, co je to žít na okraji sopky, a že se vážně připravuje na její výbuchy. Na rakouské hranici jsem spatřil světelný pruh, široký jako silnice. Táhl se podél hranic až k Bratislavě. Nebyla to však silnice pro motoristy. V záři světel pracovaly tisíce lidí. Prokopávali se hluboko do půdy, budovali opevnění z betonu a ocele, umísťovali na příhodných místech děla všech ráží. Zkrátka, stavěli silnici smrti pro německou armádu, která by se pokusila tuto hranici překročit.“ (S. Morrell: Viděl jsem ukřižování)

Staveniště tisícovek železobetonových monolitů však tehdy nerostla jen po obvodu ČSR, ale i ve vnitrozemí. Za stupňujícího se ohrožení Československé republiky, v létě 1938, se v obrovské staveniště proměnilo i střední Povltaví. Během několika měsíců zde byly postaveny stovky železobetonových pevnůstek. Aniž by se tento fakt mohl zapsat do širšího povědomí veřejnosti (přísné utajení), byla již o rok později většina těchto bunkrů německými okupanty zničena. Pozůstatky mohutné linie navíc zmizely v poválečných letech společně s vltavskými kaňony pod hladinami Slapské, Orlické a posléze i Hněvkovické přehrady. Touto publikací se tedy k zájemcům dostává poprvé po šedesáti letech ucelený popis této vnitrozemské fortifikační příčky. Zmapování tak rozsáhlého prostoru bylo možné jen za spolupráce s řadou kolegů - amatérských historiků. Chtěl bych proto poděkovat K. Hřídelovi a I. Vondrovskému za poskytnuté podklady, PhDr. E. Stehlíkovi a Mgr. V. Kupkovi za věcné připomínky, M. Doušovi a J. Tocauerovi za pomoc při vyhledávání pamětníků a pánům fotografům B. Sýkorovi a P. Matouškovi za perfektní reprodukci dobových fotomateriálů. Poděkování patří také všem pamětníkům, kteří nám poskytli fotografie, nebo svými vzpomínkami pomáhali sestavit mozaiku původní i současné podoby vltavského opevnění.

© Radan Lášek, Praha 1998