Fortová pevnost - název, který většině našich současníků mnoho neříká. Ostatně není ani mnoho příležitostí na toto označení narazit. Vždyť v československých knihovnách se tento název (někdy se také říká pásová nebo pásmová pevnost) vyskytuje jen sporadicky. Několik málo starších titulů je zaměřeno převážně na rakousko-uherskou pevnost Přemyšl v Haliči, event. na francouzskou pevnost Verdun a tyto se ještě zabývají především jejich osudy v období 1. světové války, zatímco taktická i technická stránka konstrukce těchto pevností je skoro úplně opominuta. V samotném Československu pak se žádné fortové pevnosti nevyskytují; vojensko-politická situace Českých zemí ve druhé polovině 19. století, kdy probíhala v Evropě nejintensivnější výstavba tohoto druhu fortifikačních staveb, se markantně lišila od předcházejících let a staletí, a proto si výstavbu fortových pevností na našem území nevynutila.
PRUSKO, dlouholetý soupeř rakouské monarchie, vůči kterému byly v 18. století budovány bastionové pevnosti na území Čech a Moravy (Olomouc, Hradec Králové, Josefov a Terezín) a které ještě v roce 1866 zápasí s Rakouskem o hegemonii nad Německem, se stává spojencem. Proto i náznaky modernizací starých bastionových pevností Terezín a Olomouc z padesátých let 19. století, kdy byla hlavní pevnost obklopována věncem zemních či cihlových pevnůstek, naprosto ztrácejí smysl a není v nich pokračováno. Naopak jsou tyto pevnosti rušeny a hradby rozebírány.
Rovněž TURECKO, proti němuž byly v 17. století budovány opevněné body na Slovensku, již dávno ztratilo útočné ambice a spíše se jen velice obtížně brání velmocenským zájmům Ruska a Rakouska v prostoru jeho evropské části území.
Územními zisky Rakouska při dělení Polska je prostor naší republiky rovněž izolován od hlavního nepřítele Rakouska v této době - od RUSKA. Právě území rakousko-uherské Haliče, kde byly vybudovány pevnosti Krakov a Přemyšl, bylo tím nárazníkovým teritoriem, kde probíhaly rozsáhlé opevňovací práce a kde se také odehrály pozdější bitvy 1. světové války.
Posledním státem, který byl Rakousku také již dlouholetým nepřítelem a o jehož pozici v příští možné válce nebylo jasno, byla ITÁLIE. Od vítězné války v roce 1866 a přes veškeré diplomatické námluvy o spojenectví ve druhé polovině 19. století se Rakousko cítilo ze strany Itálie ohroženo a posilovalo proto svá stálá opevnění v tomto směru. Události 1. světové války ostatně prokázaly, že oprávněně. Ani obrana proti Itálii si však nežádala nějakých fortifikačních opatření na území dnešní České republiky.
Lze říci, že účast zemí České koruny se omezovala na kontingenty vojáků, kteří kromě jiného sloužili i na pevnostních zařízeních rakousko-uherské monarchie, a dále na materiální a hlavně výzbrojní dodávky pro fortifikační objekty. Vždyť plzeňská Škodovka spolu s Vítkovickým báňským a hutním těžířstvem byly monopolními dodavateli pancířů a ocelových děl rakousko-uherské armády a do dnešního dne se můžeme právě na objektech pevnosti Krakov setkat se škodováckými pancéřovými věžemi pro 8 cm kanón z roku 1892. Stejnou věž spolu se 38 cm houfnicí Škoda M 16 lze nalézt i ve vojenském muzeu ve vídeňském Arzenálu.
Toto dílo chce dnešnímu čtenáři přiblížit důvody vzniku i zániku fortové pevnosti, představit ji v dějinách pevnostního stavitelství a fortifikačních škol, uvést její popis a odborné názvosloví, i její konkrétní aplikace na evropském území. Tím snad bude alespoň částečně zacelena mezera, která je v naší historiografii mezi dílem A. Romaňáka „Pevnost Terezín“ a knihami a články mnoha našich autorů o problematice čs. opevnění z let 1935 - 1938.
Děkuji polským i francouzským přátelům, jakož i některým členům KVH Praha za pomoc při vzniku tohoto díla.
© Mgr. Vladimír KUPKA, Praha 1990; výkresy © Oldřich GREGAR, Česká Třebová 1990
