Československé stálé opevnění …
pro někoho nedobytná linie, opředená vlasteneckými legendami, pro jiného zbytečně investované miliardy. Faktem zůstává, že v polovině třicátých let minulého století se hrozba vojenské agrese Německa proti Československu stala naprosto reálnou. Co proti očekávané přesile postavit? Padlo rozhodnutí posílit obranu polní armády souvislými liniemi stálého opevnění, o které se nakonec ze známých důvodů nebojovalo. To zákonitě vyvolalo teoretické diskuse o kvalitě a odolnosti našeho pevnostního systému. Vyrojila se řada tvrzení o těžko prolomitelných liniích a téměř nedobytných pevnostech. Jenže každé opevnění, které za druhé světové války podstoupilo zkoušku ohněm, bylo dobyto či prolomeno a legendy vzaly za své. U nás naopak zůstaly.
Tradované, mnohdy naivní, představy je třeba korigovat a podívat se na úroveň a možnosti našeho stálého opevnění střízlivým pohledem. První část publikace proto zahrnuje autorovy obecnější názory na obranu Československa ve třicátých letech a úlohu, kterou v těchto souvislostech mohlo (či nemohlo) sehrát stálé opevnění. Nejedná se ovšem o jeho systematický rozbor. Proto jsou elementární údaje o lehkém a těžkém opevnění shrnuty v přílohách a seznam literatury odkazuje na řadu prací, které se problematikou podrobně zabývají. Autor v žádném případě nepsal ryze odborné pojednání (k tomu nemá průpravu vojenského historika). Šlo mu především o realistické, byť pochopitelně subjektivní, pohledy na některá dosud legendarizovaná témata. Chce, aby čtenář pochopil, že výstavba pevnostního systému byla z hlediska očekávaného efektu značně rozporuplnou záležitostí, kde legendy nemají místo. Naše opevnění v žádném případě nebylo výjimečné. Jednalo se o kvalitní pevnostní systém, vycházející ovšem z tehdy již překonané koncepce poziční války, navíc budovaný v časovém stresu a bez vlastních počátečních zkušeností. Z toho zákonitě vyplynuly některé chyby nejen v dílčích problémech taktických, ale bohužel k některým omylům došlo i v základní filozofii obrany státu.
Uvedené obecnější názory jsou konkretizovány v druhé části publikace. Ta se zabývá opevněním na Trutnovsku, které (spolu s opevněním Náchodska) představuje vrchol československého pevnostního stavitelství. Nejen z hlediska mohutnosti pevnostních linií, ale také pro velikost a palebnou sílu rozestavěných i projektovaných dělostřeleckých tvrzí. Názorně se tu projevují přednosti, ale také problémy a nedostatky liniového opevnění.
K Trutnovsku patří i městečko Malé Svatoňovice na úpatí Jestřebích hor, těsně za pevnostní linií. Rodiště nejen bratří Čapků, ale také spisovatele Oty Holuba. Člověka, který již hluboko v šedesátých letech jako jeden z prvních propagoval a popularizoval naše moderní pevnosti, a v té době svými publikacemi přivedl autora a jeho generaci k zájmu o československé opevnění.
Památce Oty Holuba je proto věnována i tato kniha.