ÚVODEM

V roce 1934 začalo Československo na svém území připravovat zahájení výstavby stálého opevnění. V letech následujících vyrostly v pohraničí první pevnostní objekty. Vedle pěchotních srubů a objektů lehkého opevnění to byly i tvrze, které tvořily jeho nejmohutnější a zároveň i nejnákladnější součást. Jim je věnována tato studie.

Oficiální definice Ředitelství opevňovacích prací charakterizovala tvrze následovně: „Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, podzemních ubikací pro osádku tvrze, skladišť střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek a tvoří tak samostatný celek“.

Tvrze měly vytvářet velmi odolné opěrné body, nacházející se na takticky důležitých místech, která ovládala okolní terén a tvrz tak mohla zbraněmi svých objektů vést jak čelní palby proti nepřátelským uskupením, tak i zesilovat a bočními palbami doplňovat palebnou přehradu linie izolovaných pěchotních srubů. Účinného dlouhodobého odporu měly být tvrze schopny i v případě, že by se po průlomu linie opevnění ocitly v obklíčení.

Mezi Bohumínem na severní Moravě a Žacléřem u Trutnova mělo být vybudováno celkem patnáct dělostřeleckých tvrzí. U pěti z nich se stavbu podařilo téměř dokončit (Smolkov, Bouda, Hůrka, Adam, Hanička), čtyři další byly v září 1938 rozestavěny (Šibenice, Skutina, Dobrošov, Babí), pro další dvě byla připravena výkresová dokumentace, ale jejich výstavbu se stavebním firmám nepodařilo zadat (Jírová hora, Poustka), výstavba tří byla z finančních a časových důvodů zrušena (Milotický vrch, Gudrich, Kronfelzov) a s dokončením další se počítalo až v době pozdější (Orel). Jako šestnáctá bývá uváděna tvrz Orlík, jež měla být vybudována v Jeseníkách jako cvičná střelnice, sloužící k výcviku pevnostních jednotek - hraničářských pluků. V jejím případě šlo však pouze o několik speciálních izolovaných objektů bez vlastního podzemí a tak je označování Orlíku jako tvrz více méně problematické. Protože však sami příslušníci ŘOPu o něm mluvili jako o „tvrzi bez podzemí“, je v tomto přehledu zařazen.

Za cenné rady a poskytnutou pomoc děkuji Oldřichu Gregarovi, Zdeňku Komancovi, ing. Janu Škodovi a zaměstnancům studovny Vojenského historického archivu, paní Martě Fabšičové a dr. Zdeňku Vališovi. Zvláštní dík patří mému příteli Jiřímu Novákovi za zpracování výkresových příloh, a v neposlední řadě jsem velice zavázán i všem pamětníkům vylíčených událostí, kteří mi byli v mé práci nápomocni.